Náš první trekk 23.2.2008
Fotečky jsem opět nedělala já, ale pouze ty dle mého nejpovedenější jsem dala k sobě na Rajče. Děkuji Jitce, Lucce a Terce za to, že byly ochotné fotit a ještě se o ty skvosty rozdělit.
Bylo nad slunce jasné, že nás to nemine. Dlouho jsme to zvažovali a včera to přišlo. Vyrazili jsme na náš první rádoby dogtrekking. Samozřejmě se nechceme zabít, takže se musí postupně. Náš první trekk se uskutečnil někde u Vyškova a šlo celkem 27km. Trénovat se musí pozvolna.
Když ale někomu řeknu, že jsem ochotná pro svého psa vstávat ve čtyři hodiny ráno, ject přes celou Prahu, tam se naložit do auta, kde jsou další tři psy a k tomu tři lidi a jet něco přes 200km k Vyškovu, kde si psa uvážu k sobě a dobrovolně pošlapu 27km, nechápavě si klepou na čelo.
No ale hned na začátku musím uznat, že něco na tom dogtrekkingu je. A příště půjdeme zase.
Šlo se v tomto složení - Arwen, Majky, Bojar, Benji, nový kámoš boxer Cedrik, Truhlík, Aira (Ferda a Bertík zůstali doma s Honzou) a Richie vyjímečný ( o tom se ještě něco dozvíte) no a samo paničky Já, Jitka, Lucka, Terka, Dorka a Karolína.
Obavy byli veliké, téměř 14dní, co jsem prohlásila, že teda půjdeme, jsem si uvědomovala, že téměř 30km je dost. Každou delší procházku jsem si měřila podle mapy a dle mé unavenosti a když jsem se zapotila i cestou ke Kačce (cca 2km) měla jsem chuť to všechno odvolat.
Jitka a ostatní mě ale přesvědčili, že zas takové bačkory nejsme a že to zvládneme.
Šlo se opravdu pohodově. Prvních 16km (kilometry jsem kontrolovala díky Jitčinému užasnému krokoměru na mobilu) jsem skoro nepostřehla. Nohy nebolely, Arwenka do kopců správně tahala (bohužel tahala i z kopců - takže jsme občas upadli), a dokonce jsem si mohla dát i své oblíbené cigárko. Jen jsem měla děsnou žižeň a trochu vycukané boky, z toho jak arwen škubla kdykoliv uviděla něco, co se hýbalo na všudypřítomné rovince okolo. A že toho tam opravdu bylo požehnaně
Kecalo se jak jinak zase o psech (a pozor dokonce Terka s Dorkou zjistili že obě milují sci-fi a podobné vylomeniny, co zbožňuje Standa - takže dámy příště jde Standa s námi :-) Byla jsem jediná, co se mohla přiblížit k Richiemu na více jak 5metrů, takže jsem občas i s Karolínou pokecala. Popravdě jsem se dozvěděla jediné (musím přiznat, že mě zajímalo, co na to že má psa agresora) Richie je vlastně děsný chudák, co ho jako štěňátko napadl velký pes a od té doby napadá velké psy. V tom případě nechápu, proč párkrát vystartoval i po Benjim a proč vrčel a kousal svojí paničku? Kdyby si to ta holka alespoň uvědomovala a zkusila s tím něco dělat. My máme rodinného kokra, co bydlí u rodičů, jak asi víte je mu 13let ale jeho puberta opravdu nebyla jednoduchá. Vrčel kdykoliv jsme ho chtěli potrestat, nechtěli jsme z něho debila, tak jsme si nechali poradit a dneska je Andy pohodový hafan, co pořádně ublížil jen vesnickým slepicím. :-) I špatné geny v nepapírových psech se dají potlačit. To mi nikdo nevymluví. Jen to chce chtít.
No zpátky k těm příjemnějším částem výletu. Nevím kudy jsme chodili ale nikdy nezapomenu na úžasný větrný mlýn. Mám slabost pro Holandsko a tohle mě prostě uchvátilo. A taky na tomto místě jsem udělala něco, díky čemuž jsem si uvědomila, že
Arwen je naprosto netahací a klidný pitbull. Půjčila jsem si totiž Truhlíka - ruce jsem měla bolavé jen po pár km a byla jsem ráda, když si ho Dorka zase vzala zpět. No klobouk dolů, že Dorka zůstala celá.
Kilometry v nohách se mi začali ozývat v momentě, když jsem z vlastní lenosti nenarovnala ponožku v botách a ta mrška mi způsobila puchýřek na pravé noze. No holt chybama se člověk učí a příště si ji určo narovnám. Taky mě samo začali bolet chodidla a krapek i boky. Ale to jen z toho, jak mi Arwen lomcovala sedákem, kdykoliv se cokoli prohnalo po poli. A mohla to být klidně jen na volno puštěná Aira.
Došli jsme v pohodičce za světla zpátky do Pavlovic, kde na nás čekal guláš, pizza a čajíček. Jo a taky nové hračky, obojky a další nezbytné volovinky, co ti naší čmuchlouni prostě musí mít.
Cestu zpátky není potřeba moc komentovat. Hlavní je, že jsme dojeli, i když nám hrozilo, že nebudeme svítit, pak taky že chcípne baterka a nakonec že nám dojde benzín. Teď už chápu, proč je dogtrekking extrémní vytrvalostní sport - to byl opravdu extrém a Jitka byla vytrvalá a dovezla nás zpět do naší milované stověžaté Prahy. Odkud mě musel odvézt Standa, poslední bus odjel nějak dřív. Doma jsme byli o půlnoci.
Ráno jsem sice nemohla dojít ani na záchod a Arwen se odmítala i nažrat, přišlo k nám dneska jaro a to jsme nemohli nechat bez alespoň krátké procházky u nás na Borech. Potkali jsem spoustu kamarádů a samo že jsem jim hned musela vyprávět o tom, jak jsme šikovné, že jsme to ušli.
Příště půjdeme zase - moc nás to baví a ten pocit vítězství nad vlastní vůli a tělem se ničemu nevyrovná.