Potlach 2008 12.-14.9.2008
Tak jako už pár let zpátky jsme vyjeli do okolí Konstantinových lázní v Plzeňském kraji. Potlach je víkendová akce, kdy se sjednou trampové z celé republiky, aby spolu poseděli, popovídali si u něčeho dobrého k pití, odpoledne si zahráli hry o tzv. placky (dřevěné či kožené obrázky, vypalované či malované) a večer si zazpívali u slavnostního ohně. Všechno to má své tradice. Některé z kamarádů vidíme jen tam, jednou za rok. My jako rodina tam jezdíme už hodně dlouho, dokonce jsme se tam se Standou před pěti lety do sebe zamilovali a od té doby jsme spolu. Letos bohužel pracoval a tak jsme naše výročí oslavili až doma.
V pátek odpoledne jsem naložila Arwen a Alču do auta k Lence a mohlo se vyrazit. Hlásili na víkend zimu, takže jsem měla sbalené teplé věci pro sebe a pro Arwen teplou deku.
Na louce se, když jsme dojeli, už stavěli stany. Dost mě překvapilo, kolik lidí už dorazilo a kolik hafanů se mi motá pod nohama. Byla už tma a tak jsem nemohla jít psi zkoumat blíž.
Ráno jsem je všechny zkoukla, seznámila se s těma, co jsem z minulých let neznala a Arwen pustila na volno. Celý víkend blbla s křížencem Jackem od Marka, mladým křížencem Maxem od Vaška, tříletou krysařicí Šílou, kříženkou Baby a slepou kříženkou Eliškou. Největší zážitek ale měla, když téměř po dvou letech zahlédla svého velkého "brášku" Maxe - stafbula, s kterým vyrůstala. Maxík je totiž hafan našeho dlouholetého kamaráda Jindry, s kterým jsme čas bydleli. Arwen na něho nezapomněla a dělala opravdu psí kusy. Max si taky vzpomněl a já se opět vrátila do dob, kdy Ar jako malé štěně okusovalo Maxe a ten si nechal všechno líbit, i přesto že jiní psi mu nesmí na oči. I proto byl téměř celý víkend na vodítku. Arwuša ho chodila při prohlídkách okolí rozveselit.
Navíc je na potlachu vždycky spousta dětí. Arwenku si oblíbili pro její potrhlost, když ji někdo něco hodil a pro její prý roztomilý kukuč. Ani jednou jsem neměla dojem, že by někomu vadila. Právě naopak, hodně lidí mi povídalo, jak je úžasně hodná a vychovaná. Hřálo mě to u srdce ostatně jako by hřálo většinu zodpovědných majitelů takového plemena.
Bohužel i přesto, že celý víkend nesl v pohodové náladě, v sobotu v noci, resp. v neděli nad ránem jsem zažila něco, co se jen horko těžko popisuje. Na potlach jezdí i bratr mého nevlastního táty Petra, Jirka, se svojí rodinou. Je to rodina, ke které jsem nikdy nepřirostla srdcem. Snad to bylo i jejich přístupem ke zvířatům. Já narozdíl od jejich dětí vyrůstala vždy se zvířaty. Křečci, morčata, rybičky, činčily, papoušci, kočky a v neposledí řadě i pejskové byli vždycky součástí naší domácnosti. Oni jsou však přesvědčení, že do baráku patří jen lidi a "dobytek" má být venku. Nemám nic proti kotcového chovu psů. Znám hodně pejsků, co jsou mnohem raději zavřeni v kotci když se jejich páníček vrátí z práce, jde se na procházku. O víkendu se vezme hafan do lesa, k řece nebo na výlet. Denně má kontakt s lidmi, i kdyby to mělo být "jen" proběhnutí na zahradě, když se tam griluje masíko v létě, nebo hrabe listí na podzim. I náš kokr Andy byl zahradní pes. Doma se necítil, bylo mu horko a nevěděl, kam utéct před kočkou, dětmi nebo hlukem z televize apod.
Ovšem u nich jsem nesčetněkrát viděla, jak jejich kříženec snad jezevčíka a špice Ben trpí. Celé dny je zavřený v kotci o velikosti max. 1x2m, s děravou střechou, ohraničený pouze pletivem, s matrací na podlaze. Bez možnosti se schovat před sluncem nebo bočním deštěm. Přesně si pamatuji situaci, kdy v létě jsem šla kolem kotce Bena a neviděla nikde misku s vodou. Když jsem na to upozornila, dostala jsem do ruky zrezlý kastrol se zaschlými zbytky jídla od oběda s natočenou vodou z kohoutku. Divíte se asi, proč jsem nezasáhla dříve. Vždyť tohle je snad i trestné či minimálně k řešení. Jenže pochopte, je to stále skoro rodina a neustále jsem si opakovala, že ten psík ani nikdy nepoznal jiný život. Že je na to zvyklý.
Obrat nastal, když jsem se dozvěděla, že jejich čtrnáctileté dceři pořídili za vysvědčení pejska - křížence většího plemene, připomínající hovawarta a šoupli ho opět do kotce. Snad s ním i chodí ven, ale jak dlouho to dětem vydrží, zvlášť když holka je v pubertě a rodiče k tomu vztah nemají.
No zkrátka po troše alkoholu a narážkám, že já ze psa dělám barbie, když jsem ji dala do stanu, aby se v klidu vyspala po řádění s dětmi, se rozpoutala hádka mezi mnou a Jirkou. Nařkla jsem ho z týrání zvířat a pověděla, že to jen tak nenechám. Byla jsem nazvána krávou a píč...a prý to máme v rodině. Náš pes je prý týraný více než jejich, protože je celý den zavřená v garsonce, kde nemá čerstvý vzduch. Navíc ji týrám, protože ji nevedu jako pitbula, což se asi Jirka dozvěděl od "zkušenějších" majitelů "bojových" plemen jako je Jindřich s Maxem. Byla to ostrá konfrontace, zakončená Jirkovo rukou, která mi smetla cigaretu z úst. Nevím, zda to byl účel, či jen nepodařená facka. Doma mě ale naučili se o sebe postarat, takže po tom, co mě Jirka stále držel za ruku a já ho důsledně žádala, aby mne pustil a on to neudělal, kopla jsem ho párkrát do prostoru mezi nohy. Což teda chtěné bylo. Asi jsem se netrefila, protože držel stále a silněji. Jsem ale majitelkou pitbula, takže jsem ho kousla do ruky, pak už pustil. Neměla jsem sílu na další argumentaci, v klidu jsem si našla odhozené cígo, dokouřila a poslala ho několikrát do zadních partií těla.
Na rovinu říkám, že bych překousla od tohoto člověka hodně, ale ne týrání malé psí bytosti, která si nezaslouží žít s těmito lidmi, kteří si odjedou na víkend i víc a psa nechají zavřeného v kotci. S tím, že granule mu nasype sousedka, kterou moc dobře známe a která se stará o dvouletá dvojčata a která opravdu nemá čas psa pustit na zahradě, natož ho vzít na procházku. Budu bojovat dál. Půjdu co mi síly budou stačit a budu vás informovat. Silně zvažuji, že tento víkend se vykašlu na plánované akce, vyjedu do Malenic u Volyně a zajedu se podívat na ty dle Jirky ideální podmínky, vše důkladně nafotím a budu situaci řešit. Počítám, že se setkám s neochotou obce a přislušných úřadů, je to ale i osobní boj. Povedlo se mi zachránit "už" dva pejsky z nevyhovujících podmínek, tak nevidím důvod, proč by se mi to v Malenicích nepovedlo.
Tak trochu doufám, že moje výhružky alespoň trochu Jirku i jeho rodinu navedli na cestu, že takhle opravdu psí život vypadat nemá a dají to do pořádku. Minimálně kvalitní kotec pro oba psíky a pravidelný pohyb a styk s lidmi. Psovi nestačí jen zbytky od oběda a prostor ani ne pro vykonání potřeby.
Krásné fotečky z potlachu mám slíbené, jakmile budou, dodám. Podotýkám, že kromě té jedné nepříjemné události byl víkend skvělý a všichni jsme si to na Potlachu užili a těšíme se na další rok.