Trekk Lány 1.3.2008 aneb...
Mám chvilku čas, než půjdu s Arwen zase ven a taky jsem ještě plná dojmů, takže vám tu hned napíšu, jak jsme zvládli náš druhý trekk. Později by totiž tento příspěvek nebyl tak autentický.
Jako klasicky začnu tím, že jsme ráno vstali, tentokrát pro změnu v 4:30!!! Oblékli se, vyčistili zuby a když jsem si chtěla vypít svoje ranní kafe a vyrazit do ulic, napadlo mě zkontrolovat peněženku, zda mám dostatek peněz abych já i Arwen s Bibinkou (měla jsem jí brát sebou bez Zuzky) dojela až do Lán, tam nakoupila nějaké ty pochutiny na trasu a ještě nějaké prašule museli zbýt na cestu zpět. No, stovka by asi nestačila, takže kafe jsem nechala stát, navlékla na sebe připravený batoh a chvátala jsem pro Bibi. Před barákem jí volám, byli jsme sice domluvené na půl šestou, ale těch dvacet minut jí nezabije. Jenže ta mi povídá, že Bibi nepustí, že je náchylná na prochladnutí a že venku leje jako z konve. No, popravdě taky jsem si toho všimla a taky jsem si moc dobře uvědomovala, jak všuda hlásí vichřici na dnešek atd. Ale my máme vždycky na počasí štěstí, tak co by se mohlo stát....? Takže jenom s Arwen jsem dosprintovala k bankomatu taky v Králováku a cestou na vlak, jsem míjela bus zastávku a tam jel autobus do Berouna. Jela jsem tím na vlakové nádraží do Berouna, protože kde je vlakáč v Králováku vím jen z vyprávění a vlak na Rakovník jede i přes Beroun.Času jsme měli dost, takže jsem se uklidnila.
Arwen spinká v autobusu
Beroun jsme opět přeběhli v dešti. A to mě to prosím stále neznepokojovalo :-O Na nádraží jsme si dali kafíčko a počkali na vlak. Ve vlaku si Arwenka zdřímla, já chvilku četla novou knížku o psech a když se rozednilo, koukala jsem po okolí. Když tu najednou zahlédnu tabuli ZBEČNO - "aha, tak tady za pár hodin dorazíme", řekla jsem si v duchu. V Rakovníku jsme opět poklusem doběhli na autobusák, kde jsem potkala jedinou známou osobu z tohoto kraje - a to moji kolegyni z práce. Fakt náhoda. No a naprosto bez problému jsme dojeli busem do Nového Strašecí. Trasu jsem měla zjištěnou přes net a všechno sedělo na minuty přesně. Ve Strašecí se Arwen začala klepat buď zimou nebo nedočkavostí, co se to vlastně bude dít. A nebo - to bylo tím jejich šestým smyslem - předtucha, že se něco blíží. Jenže to mi zrovna do očí zasvitlo sluníčko a já se jen ujistila, že bludy v TV o počasí jsou fakt na prd.
Do Lán jsme dorazili chvilku před hodinou srazu, takže jsme obhlídli pěknou obec a vyčkávali příjezdu ostatních. Terka s Cedrikem dorazila busem z Kladna a dokonce Arwen je přijala radostně a z Cedrouše měla velkou radost. Terka mi jí pohlídala a já šla koupit tu sváču. Mezitím dorazila i Jitka s Majkym a Bojarem a Anča s Žufrikem, který měl díky nastydlému ocásku deku přes zadek a vypadal jako v sukýnce.
Nasoukali jsme se do postrojů a sedáků a jen co jsme vyšli, spustil se déšť. Nic hrozného. Prostě pršelo. To nás ještě přece nezastaví. Terka bádala nad mapou a my ji poslouchali. Šli jsme správně kolem zámeckého zámku a stále se mluvilo jen o tom, co to jde v dálce slyšet, jestli to náhodou nejsou blesky-hromy,a že asi budeme mokrý....Ale jako správný trekkaři jsme dál šlapali. Když tu najednou bum a začal takový slejvák, že i kroupy padali. Do toho ty blesky, vítr, větve kolem nás lítali. Arwen se měla tendenci zaseknout a zůstat stát, ale já se rozeběhla směrem zpátky co mi nohy stačili a Arwenku chlácholila, že to nic není a ať utíká. Ostatní letěli za námi. Stačilo pár set metrů a já i Arwen (a samo že ostatní na tom byli stejně) jsme byli mokří až na kost.
Terka a já po vichřici
Doběhli jsme zpátky na zastávku pod střechu, osušili psy, já si vyždímala bundu, udělalo se pár fotek...a co teď? Do hospody nás asi nevezmou, abychom trochu proschli, do autobusu asi taky ne a čekat někde mokří se mi fakt nechtělo. No zkusila jsem si poslat smsku s dotazem na nejbližsí spoj do Králováku přišla mi přímo otřesná odpověď, že nejdřívější bus mi jede za hodinu.Jitka a Ančí s hafanama jeli vozidlem zpátky do Prahy. Měli ale bohužel jen pick-up, co kterého bychom se jen horko těžko vlezli, takže já a Terka jsme zkusili zakotvit v hospodě, kde nás (resp. naše mokré psy odmítli) Ať se na mě nikdo nezlobí, ale ten místní pingl je kretén a debil. Jiné slova pro něho nemám. Podotýkám že na podlaze byli dlaždičky, nikdo uvnitř nebyl a my se slušně zeptali.
Anča a mokrá podlaha Lánského autobusáku :-D
Nezbývalo nic jiného než počkat do příjezdů autobusu. Sešli jsme tedy s Terkou a Cedrikem o zastávku dál. Šlo se z kopce - mě tím pádem vytekla voda z bot. Jenže dost foukalo a byla veliká zima. Arwen na sobě sice měla pláštěnku zateplenou, ale i tak se klepala. Doufám, že to neodmarodíme. Chceme přece za 14dní na ten coursing. Zakotvili jsme tedy v cihlové zastávce Lány, Vašírek (nebo Vašírko?) a povídali si o psech a se psema. Oba dva se chtěli moc mazlit. Což zas tak dobře nešlo vzhledem k tomu, že nás špinavé do autobusu nevezmou. Stačí že jsme byli mokří.V 11:04 jel autobus mě a v 11:27 Terce. Snad se dostala dobře domů.
Arwen a Cedrik v našem útočišti - zastávce
Ovšem tím naše trápení neskončilo. Celkem bez problémů jsme se usadili do poloprázdného busu směr "nějaké Kyšice" - v životě jsem tam nebyla. No a jelikož tam bylo opravdu jen tři lidi včetně mě a Arwen se ukládala ke spánku a náhubek jí dost vadil, sundala jsem jí ho a dala ho na sedadla. No a bum najednou jsem uviděla označník zastávky "Kyšice", vyskočila i s Arwen a batohem z autobusu a samozřejmě až když byl bus v nedohlednu jsem zjistila, že náhubek nemám. Popravdě se mi chtělo brečet. O hodnotu náhubku nešlo, ale jak asi všichni víte, řidiči autobusu nejsou nijak nadšení, když mají vést pitbulla bez náhubku. Už jsem se připravovala na nejhorší a rozhlížela jsem se po nějaké hospodě, kde by nás snad přijali, dokud by Standa neskončil v práci a nedojel si pro nás. Bylo mi fakt ouzko a někoho jsem potřebovala. Vytočila jsem tedy Standu. Pověděl mi,že ho to moc mrzí, ale opravdu nemůže zapíchnout jízdu s tramvají a přijet pro nás. No a jeho kolegyně mi dodala odvahy a nápad, jak to přece jenom zkusit na řidiče. Nebudu vás napínat, na pana řidiče (kdyby to náhodou četl, tak jsem mu nadosmrti zavázaná) jsem udělala smutné oko, že jsem náhubek cestou co jsem utíkala i se psem před vichřicí ztratila (nebudu mu přece říkat, že jsem jí ho sundala v buse a nechala to tam) a že se jinak do Berouna nemáme jak dostat a nový náhubek někde v Kyšicích v sobotu v poledne nekoupíme. Pan řidič kývl, že jako jó. Dala jsem mu menší díško na pivo a spokojeně jsme mohli napsat, že do Berouna dojedeme. No ale to jsem ještě musela dojet z Berouna do Králováku, což jsou sice jenom 3km, ale bez náhubku se to dost komplikovalo.
Arwen nemá ráda déšť a už vůbec ne jízdu autobusem
Po příjezdu v Berouně jsem se nestačila ani rozkoukat a jela místní MHD, kde jsou nejspíš řidiči tak zdegenerováni nebo spíš dělají že to nevidí, že jsem Arwen protlačila tak šikovně, že si ničeho nevšiml. Ale i jemu patří díky.
Doma jsem okamžitě svlékla jak sebe, tak Arwen, ohřála jsem si zbytek od včeřejší večeře, nakrmila Arwenku, uložila jí do postele a zasedla sem k PC. Asi za deset minut jdeme ven. Divíte se, že se mi ještě někam chce. No, taky jsem plánovala zalézt do postele a propadnout se do říše snů. Jenže když jsem viděla Arwenku, jak je šťastná, když jsem jí tady u nás pustila z vodítka. Konečně taky přestalo pršet a písla mi Terka s Aishou jestli nepůjdeme ven. Takže já jdu. Arwen si to za svojí trpělivost s mýma někdy pitomejma nápadama zaslouží. Kterej jinej pes by takhle rychle překous paničky nápad ject na dogtrekking, když všechny možné média hlásí uragán (či jak to tam psali). Děkuji Ti, Arwenko! A pojď - JDEME VEN!!!
tady si už nechává zdát o dalším "skvělém výletu"
Dodatek: Tak jsme byli venku, kromě Aishy tam byl i Balů - nový kámoš pitbull. Všichni blbli s klackama. Pak jsme potkali ještě výmarku Leilu a bíglici Sáru. Sice to dost foukalo, ale teď si Arwen spokojeně spinká u topení a já jsem ráda, že jsem šla. Pustila mě (jak jsem předpokládala) ta první euforie z promrhaného dne, takže příště půjdeme znovu a rádi. Jo a určitě si ohlídám předpověď počasí a budu tomu věřit.