Já vím, všichni jste čekali nadpis ve smyslu "máme nového člena rodiny či smečky atd." Bohužel po zvážení pro a proti pořízení kotěte, jsme usoudili se Standou, že ta pravá chvíle na kočičku ještě příjde.

Ale jak to všechno vzniklo a kde se vlastně to černobílé stvoření u nás vzalo? Jako obvykle jsem šla navečer s holkama na rychlovkové venčení. Kousek od domu máme louku s polem, kde se dá vyhrát s mičudou i skvěle odpočívat, chodíme tam často a rádi. Ten podvečer jsem si uvědomila, že kromě klasického štěkání Arwen (chtěla přece ten míček v mé ruce) a kňourání Ashley (ví, že míček jí Arwen nedá, tak kňourá) slyším ještě něco mezi malým kuřátkem a koťátkem. Pomyslela jsem si něco o přemnožení volně žijících koček a politovala majitele jediného baráku široko daleko (udávat koťata není zrovna snadné). Bohužel zvuk zesiloval přiblížením se k menší "černé skládce" (pár lidí považuje za rozumné vyvážet odpadky jako třeba starý mrazák nebo nenošené oblečení k remízku na louce).

Stačilo se zaposlouchat a i holkám došlo, že něco slyší a začali v roští a odpadkách hledat zdroj toho zvuku. To už mi bylo jasné, že to bude kotě a že bude uvězněné v onom starém a zrezlém mrazáku. Zvedla jsem těžké víko a hle, koukala na mě dvě neskutečně velké očka s chomáčkem černobílých chlupů okolo sebe. Vzala jsem toho drobka a modlila se, aby přestalo mňoukat a vrtět se mi v náručí, protože jestli ho zbystří Arwen, bude ho chtít ochutnat.

Samozřejmě, že každé správně zachráněné kotě se musí vzít domů a nakrmit (i přes riziko sežrání picbumem), takže jsem šoupla kotě do kapsy od mikiny, tvářila se před Arwen, že mi v kapse zvoní naprosto nezajímavý mobil a vyrazila k domovu. Doma jsem po zkušenosti s domácíma kočkama u našich mohla dovolit kotě vysvobodit a ukázat Arwen pravdu. Koukala vyjeveně, ale celkem přátelsky. Ashley netušila, co si o tom divném psovi myslet a po vyzkoušení všech fint a nástrah vzdala snahu kotě vyprovokovat ke hře "Okoušem si ušiska".

Mrně mňoukavý si ustlalo v bedně a přečkalo svojí první noc. Docela jsem se bála první noci...Arwen venku kočky zabijí. Teda zabila by jí, kdyby jí někdy dohonila. A to je důvod proč jsem hned od začátku trvala na tom, že kočce se najde nový domov...jenže to bych nesměla mít doma Standu. On je přesně ten typ člověka, co má rád psy i kočky stejně. Takže z kočíčího kámoše byl nadšený, zvlášť když se zjistilo, že to je kocour. Chlapů u nás doma je totiž nedostatek :-D Začalo se uvažovat, že by ta mrška přece jenom u nás zůstalo. Arwen se totiž naprosto oddávala pocitu, že je kočíčí máma. Za kocourkem běhala ve dne v noci, čistila ho, masírovala jazykem bříško, nechala ho kojit (ano, kastrovaná pitbulka nechala kocourka přisátého na svým cecku a to ne jednou, ale několikrát - dokonce to máme na videu - bude brzo) a pouštěla ho do žrádla. Ashley si taky po dvou dnech uvědomila, že to není pes ani plyšák na hraní a začala si užívat masáž hřbetu kočíčíma drápkama...prostě idylka. Všechno vypadalo nadějně, jenže pak jsme si uvědomili, že jedeme se Standou a holkama na 14dní na dětský tábor a tam s námi kotě opravdu nemůže. Snažili jsme se ještě sehnat nějakou hlídací chůvu pro kočku, ale většina našich známých má buď smečku psů nebo agresivního kocoura doma a nebo bude s námi na táboře...navíc mě se ozvala zájemkyně o kocourka (rozhodila jsem sítě jakmile mi kocourek překročil práh bytu)...

Kocourek, na chvilku pojmenovaný Cipísek, nyní už Kryštof se odstěhoval na statek v Nedrahovickém Podhájí. Věřím, že se má skvěle a na  skoromámu pitbulku bude vzpomínat s láskou. A my se Standou už víme, že až nastane ta správná chvíle, vezmeme si nějakou tu číču z útulku, protože Arwen nám opět dokázala, že je dokonalá a že i s kočkou se dokáže zžít.  

Na fotečky kocourka s Arwen a Ashley se můžete podívat ZDE a nebo na přiloženou fotogalerii níže.